Reklama
 
Blog | Tomáš Minárik

Vrazi nebo hrdinové? Nebo obojí? Nebo ani jedno?

I hrdina může být zločincem, i když žádný jeho čin nemůže být hrdinský a zločinný zároveň. Na kauze skupiny bratří Mašínů se fascinujícím způsobem ukazuje nečernobílost lidských charakterů, která dvojnásob vyniká v časech tak ukrutných, jakými byl počátek 50. let minulého století. Vždy je třeba zkoumat a odsuzovat či chválit konkrétní lidské činy, ne o někom na základě povrchní znalosti důkazů prohlásit "zabíjel lidi, je to vrah" nebo naopak "je to hrdina, čistému vše čisté".

Lze říci, že co je podle (platného) práva, nemusí být nutně spravedlivé (eticky správné) a naopak; ale právo by spravedlivé být mělo; a běžně předpokládáme, že právo spravedlivé je. Pokud bychom totiž nemohli běžně předpokládat spravedlivost práva, nebyl by žádný důvod právo tvořit ani se jím řídit. Chci se touto oklikou dostat k případu bratří Mašínů. Zaměřím se na činy označované některými za vraždy. Pokusím se tyto činy hodnotit podle nadčasových hodnot, říkejme jim třeba obecné právní zásady uznávané civilizovanými národy (srovnej např. čl 7 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a podle současného právního řádu, abych ukázal, že na rozdíl od názoru mnoha laiků, ale bohužel i kolegů právníků, právo a spravedlnost, respektive etika, spolu úzce souvisejí. Musím předeslat, že dřív jsem otázku „Vrazi nebo hrdinové?“ podrobně neřešil, byl jsem intuitivně na straně Mašínů, ale konkrétní okolnosti některých jejich činů a všudypřítomná odpověď „vrazi“ mě přiměly se nad záležitostí víc zamyslet. Z toho, co jsem si mohl zjistit z jednoduše dostupných zdrojů, jsem se pokusil o malou analýzu.

Předně si oproti kolegovi Šebestovi a dalším nemyslím, že po nástupu komunistů k moci u nás probíhal nemezinárodní ozbrojený konflikt (non-international armed conflict – NIAC), ve kterém bylo nutno dodržovat pravidla válečného práva. Nezkoumal jsem dopodrobna obyčejové mezinárodní právo té doby, ale předpokládám, že v každém případě lze argumentovat novodobým pravidlem, že boje musí překročit určitou mez intenzity, aby šlo o NIAC (čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter [Protokol II]). Na počátku 50. let tu žádná občanská válka nebyla. Vše se dělo v mírovém stavu, specifická pravidla NIAC, byla-li už tehdy jaká, se proto neuplatní.

Myslím si, že Mašínové využívali odvěkého základního lidského práva na odpor (deklarováno v čl. 23 Listiny základních práv a svobod) proti zločinnému komunistickému režimu (§ 2 odst. 1 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu)), což ospravedlňuje jejich odboj (§ 3 zák. č. 198/1993 Sb.) do té míry, do jaké jejich jednání směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky (§ 6 zák. č. 198/1993 Sb.).

Reklama

Co jsou to „zjevně nepřiměřené prostředky“? Tady se právo snoubí s etikou v takzvaném „neurčitém právním pojmu“. Kdy lze obětovat cizí život za svůj život a životy svých blízkých nebo nějaký údajně vyšší princip? Posuďme sami v konkrétních případech (formulaci faktů přebírám z http://www.valka.cz/clanek_11587.html):

13.9.1951, Chlumec nad Labem, usmrcení příslušníka SNB Oldřicha Kašíka. Skupina chtěla přepadnout stanici SNB za účelem získání zbraní. Plán byl nechat se taxíkem zavést na místo, omámit a svázat taxikáře, vylákat příslušníka SNB ze stanice, venku ho udeřit železnou tyčí a tím zneškodnit (konkrétní postup nebyl přesně stanoven, mělo se postupovat dle situace na místě). Když se příslušník otočil zády, aby si zašel pro cosi zpět do stanice, Ctirad Mašín vytáhl z rukávu ocel a praštil ho po zátylku. Příslušník se otřesen pomalu otočil zpět a pokusil se vytáhnout pistoli. Josef Mašín ho okamžitě dvěma výstřely zastřelil. Přepad se nezdařil, střelba mohla vyburcovat celou stanici a proto bratři Mašínové okamžitě rychle ujeli.

Cílem skupiny bylo zmocnit se automatických zbraní, aby její ozbrojený odpor proti komunistickému režimu získal na efektivitě. Bylo legitimní pokusit se tyto zbraně získat, nota bene od orgánů veřejné moci, jejichž příslušníci skládali přísahu, že budou s nasazením vlastního života bránit nové pořádky. Prostředkem bylo podle plánu příslušníka potichu omráčit. Osobně tady žádnou zjevnou nepřiměřenost prostředku vůči cíli nespatřuji. Ve chvíli, kdy plán nevyšel a hrozilo, že příslušník použije zbraň, se celá situace mění na nutnou obranu ze strany skupiny, „on nebo já“. Pro úplnost je nutno dodat, že příslušník SNB se sám také oprávněně domníval, že se může bránit, protože nemohl vědět, kdo a s jakým úmyslem na něj útočí. Pokud by tedy milé bratry zastřelil, byl by beztrestný i z hlediska práva po roce 1989.

28.9.1951, Čelákovice, usmrcení příslušníka SNB četaře Jaroslava Honzátka. Skupina chtěla přepadnout stanici SNB za účelem získání zbraní. Plán byl přivolat sanitku k fingované nehodě, zmocnit se jí (taxík nepřipadal po přechozím nezdaru v úvahu), řidiče a zdravotníka omámit a přivázat ke stromu (běžná praxe Mašínů), sanitkou se dopravit k policejní stanici v Čelákovicích, vylákat příslušníka, omámit ho a svázat, sebrat mu klíče a zmocnit se zbraní. Akce proběhla podle plánu, příslušník byl vylákán k fingované nehodě, odzbrojen a spoután, zavezen zpět na stanici, přinucen vydat klíče a ukázat ukryté zbraně, následně omámen a po vyhodnocení nebezpečí (příslušník byl evidentně velmi zkušený a celou dobu si bratry Mašínovy pozorně prohlížel), rozhodnuto, že musí být zabit, aby nemohl vypovídat a podat popis pachatelů, jež si zjevně velmi dobře zapamatoval. Ctirad Mašín ho tedy podřezal.

Cíl byl stejný jako v předchozím případě, plánovaný prostředek také. Problém nastal, jakmile si příslušník bratry začal prohlížet. K jeho usmrcení se odhodlali poté, co si uvědomili, že je může identifikovat. Tady je potřeba zvažovat situaci krajní nouze, protože k nutné obraně chybí přímo hrozící útok. Kdyby příslušníka nechali být, vystavovali se přímému nebezpečí prozrazení a dopadení, což by vedlo k jejich téměř jisté smrti v politickém procesu, ale hlavně k rozbití odbojové skupiny. Pokud by tohle nebezpečí bylo dostatečně pravděpodobné, tvrdím, že ospravedlňuje i usmrcení omámeného příslušníka. Stačí dokonce, aby nebezpečí nebylo zjevně nesrovnatelné s jistotou smrti jejich protivníka. Bylo nebo nebylo? Ať si laskavý čtenář zkusí představit, jak by se zachoval na jejich místě. Argumenty typu „já bych na tu stanici vůbec nelezl, já bych dělal odboj jinak, nemělo to smysl“ nepovažuji za relevantní. Ten, kdo má právo na odpor, může si také volit prostředky, byť jen ty „ne zjevně nepřiměřené“.

2.8.1952, mezi Čáslaví a Hedvíkovem, usmrcení pokladníka Kovolisu Josefa Rošického. Skupina přepadla vůz vezoucí výplaty do Hedvíkova za účelem získání většího finančního obnosu na úplatky pro akci na osvobození Ctirada Mašína, který byl toho času ve věznici v Jáchymově. Plán byl zastavit vůz převážející hotovost v stejnokroji lidových milicí, předstírat vyšetřování, posádku vylákat z auta, omámit a svázat. V autě cestovaly čtyři osoby – řidič, bezpečák, pokladní a vedoucí závodní kuchyně, která zde byla shodou okolností (požádala kolegy o svezení). Proti nim stáli Josef Mašín a Václav Švéda. Václav zastavil vůz, vyzval řidiče aby se legitimoval, když bezpečák protestoval, přistoupil z druhé strany Josef Mašín a s namířenou pistolí jim oběma přikázal vydat zbraně a vystoupit, což se také stalo. Josef Mašín si sedl za volant, zatímco Václav vedl oba zajatce pěšky. Josef s autem odbočil k lesíku, když se pokladník pokusil zezadu zasáhnout do řízení. Josef zastavil a přikázal oběma vystoupit, aby je odvedl k lesíku, kde je chtěli svázat, taktéž pěšky. Během cesty pokladník vytáhl pistoli, kterou měl dosud ukrytou, a namířil na Josefa. Ten zjistil, že jeho vlastní pistole mu vypadla v autě, a tak se chladnokrevně vrhl na pokladníka, který stál asi 2m od něj, sebral mu pistoli a, poněvadž pokladník stále kladl odpor, během potyčky ho zastřelil jeho vlastní zbraní. Zbylí tři byli zavedeni do lesíka a tam ponecháni. Přepad byl úspěšný, peníze byly získány.

Na první pohled situace vypadá jako ta ze 13.9.1951, tj. legitimní cíl, přiměřený prostředek, domnělá nutná obrana Josefa Rošického, skutečná nutná obrana Josefa Mašína. Pokud to skutečně proběhlo tak, jak vypověděl Josef Mašín, a pokladník byl zastřelen při rvačce o vlastní zbraň, lze situaci hodnotit stejně jako tu ze 13.9.1951. Pokud by mu Josef Mašín zbraň nejprve odebral a pak ho ze vzteku zastřelil, o nutnou obranu by samozřejmě nešlo. Jak to ale doopravdy bylo, ví už asi jen sám Josef Mašín.

Při akci se zapalováním stohů na Jižní Moravě (7.9.1953) dále postřelil Ctirad Mašín člena Pomocné stráže VB a velitele hasičů z Mořic. Na útěku před komunistickou „spravedlností“ skupina zastřelila čtyři příslušníky východoněmecké Lidové policie (plus další tři VoPo byli omylem zastřeleni svými soudruhy). Tvrdím, že ve všech těchto situacích (detaily viz např. kniha „Jenom ne strach“ od Oty Rambouska) šlo ze strany skupiny o nutnou obranu, protože dopadení jejích členů se prakticky rovnalo smrti v politickém procesu. Dopadení Zbyněk Janata a Václav Švéda byli později skutečně popraveni.

I kdyby některé činy členů skupiny bratří Mašínů znamenaly excesy z uplatňování práva na odpor a z institutů nutné obrany či krajní nouze (podle mě se jako nejkontroverznější jeví usmrcení omámeného příslušníka SNB), domnívám se, že žádný z nich nezastiňuje odbojovou činnost skupiny natolik, aby nebylo možno hodnotit ji převážně kladně. Kladu důraz na slovo „převážně“. I hrdina může být zločincem, i když žádný jeho čin nemůže být hrdinský a zločinný zároveň. Na kauze skupiny bratří Mašínů se fascinujícím způsobem ukazuje nečernobílost lidských charakterů, která dvojnásob vyniká v časech tak ukrutných, jakými byl počátek 50. let minulého století. Vždy je třeba zkoumat a odsuzovat či chválit konkrétní lidské činy, ne o někom na základě povrchní znalosti důkazů prohlásit „zabíjel lidi, je to vrah“ nebo naopak „je to hrdina, čistému vše čisté“, čímž netvrdím, že vím o Mašínech všechno. Tady podle mě leží další styčný bod práva a etiky – a kde naopak etika může čerpat z práva, respektive z kazuistiky, kterou jí trestní proces od věků zásobuje.

A ještě drobná poznámka na závěr: otázkou trestnosti činů skupiny bratří Mašínů se zabýval po roce 1989 vyšetřovatel Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, který s tušenou úlevou dospěl k závěru, že jejich činy, byť by mohly být trestné, jsou paradoxně již od roku 1976 promlčeny, protože předrevoluční prokurátor v jejich případě nevyužil možnosti provést řízení proti uprchlému, zřejmě aby dále neblamoval režim.